Příbuzenská plemenitba - liniový chov

02.12.2016 12:11

Každý chovatel má za cíl (nebo by měl mít za cíl) odchovávat kvalitní a zdravé potomky. 

Pokud se věnujeme chovu výstavních ptáků musíme ptáky šlechtit tak, abychom se co nejvíce přibližovali standardu. Každý, kdo se šlechtěním zabývá i přesto, že je odpůrcem příbuzenské plemenitby se občasnému (možná i nevědomému) inbreedingu nevyhne.

 

Proč nemáme z příbuzenské plemenitby dobrý pocit a proč ji zavrhujeme, už jen když se o ní mluví? Může to být dáno tím, že si hned pod tímto pojmem představíme lidský inces. To je něco nechutného, zákonem zakázaného. Proto to také můžeme skrytě chápat tak, že známe svoji rodinu a cítíme, že naše rodina nejsou ti, se kterými bychom mohli, nebo chtěli uzavřít partnerský vztah. U zvířat toto neplatí. Ty hledají nejsilnějšího partnera, s kterým se rozmnoží, aby pokračoval jejich rod. Příbuznost neřeší.

 

 Většina geneticky podmíněných defektů je dána geny s většími či menšími účinky a souhrou mnoha a mnoha okolností, kdy se nám tyto geny spojí na odchovaném jedinci. Jednu část genů získá potomek od otce a druhou část od matky. Jsou to geny, které nejsme schopni nikterak zjistit až do té doby, než se projeví. Pak víme, že rodiče potomka s defektem jsou nositelé těchto genů. Důsledkem příbuzenského křížení je mimo jiné i to, že se častěji uplatňují recesivní geny, které mohou nést genetické choroby, jež se v běžné populaci většinou neprojeví, protože se nesetkají jejich nositelé tak často, jak je tomu při příbuzenské plemenitbě. Všechny tyto "špatné geny" v textu označuji jako "postižená" recesivní alela (i když ne vždy, je tento problém recesivně založený). Nemusí jít hned o letální faktor, ale je spousta neduhů na výstavních ptácích, které jsou dědičné. To znamená, že informace o nich jsou v genech. Může se jednat o defekty jako je například vypouklé hrdlo nebo vole, plochá hlava, svěšená křídla, špatný typ... všechny vady na jedinci jsou dány geny a ty získal od rodičů. Bohužel umocňujeme i geny, které mohou být většího rázu; špatné opeření - neschopnost létat, vady zobáku, nohou, snížení celkové vitality.... Opětovné umocňování špatných genů při příbuzenské plemenitbě může vést až k neplodnosti, nebo k životaneschopnosti (umocníme nositele genu s letálním faktorem). Je to logický důsledek. Když pořád dokola páříme odchov, který vzešel ze dvou ptáků majících tyto "postižené alely", pracujeme s těmito alelami pořád dokola a proto se uplatní prakticky za dvě tři generace, což by při normálním nepříbuzenském křížení trvalo léta a možná by se neuplatnily nikdy, protože by se v páru nesetkaly.

Plemenitba = záměrné a cílevědomé připařování a rozmnožování zvířat

 

Příbuzenská plemenitba je velice diskutované téma. Nelze vyvozovat závěry od odpůrců tohoto způsobu chovu, kteří ji nepraktikují a mnohdy ani přesně neví, o co jde. Stačí jim vědět pouze to, že se kříží příbuzní jedinci a už je to špatně. Ale ani názory odborníků nejsou na dlouhodobé užívání příbuzenské plemenitby jednoznačné. Nemyslím zde odborníky z řad chovatelů exotických ptáků. Tohoto způsobu chovu se využívá hlavně v chovech hospodářských zvířat, dokonce i v rostlinné výrobě. V těchto chovech jsou odborníci a teprve jejich názory nám mohou pomoci rozhodnout se jaké stanovisko k tomuto tématu zaujmeme my sami. Zda se rozhodneme tolerovat nebo praktikovat tuto metodu ve svém chovu a nebo se jí budeme nadále bránit.

Cílem příbuzenské plemenitby je upevnit požadované vlastnosti v chovu. Udržet a přenést individuální vlastnosti zakladatele do chovu. Dosáhnout vyrovnanosti populace a ustálit znaky. Ovšem upevníme tím i negativní vlastnosti, a to často skryté - tedy recesivní, které na prvotním páru - zakladetelích nejsou viditelné. Díky opakujícímu se páření příbuzných jedinců dochází ke snižování genetické různorodosti rozených potomků a velmi výrazně se tak zvyšuje jejich homozygotnost. Stav kdy jsou obě alely na jedné, nebo více pozicích totožné. Genofond se zužuje - uniformuje. Tato obrovská ztráta alel (různorodých alel) může mít při dlouhodobém užívání vážný dopad na zdraví jedince. Příbuzenská plenitba má několik důležitých pravidel, která se musí bezpodmínečně dodržet, jinak postrádá smysl. Mluvíme-li o liniovém chovu je pravidlem - pokud chceme založit novou chovnou linii nesmíme do ní přidat cizí krev, dokud jsme se šlechtěním linie neskončili. I po vytvoření chovné linie nemusíme přidat cizí krev po mnoho let, pokud nechceme. Vystačíme si jen s ptáky této linie. Pravda je, že i v liniovém chovu postupně ztrácíme parametry (původní krve), ale rozdíl oproti jiným druhům příbuzenského šlechtění je v tom, že první tři generace neustále vracíme zpět na původní rodiče a ze sourozenců vytváříme další chovné podskupiny. Je nutné zachovat stanovenou postupnost v sestavování párů. Nelze si dělat co chceme. Na konci liniového křížení získáme úplně odlišné kmeny ptáků, kteří si budou vzhledově podobní. U některých typů příbuzenské plemenitby je striktně určeno jak se má postupovat - liniový chov. Jiné typy příbuzenské plemenitby nejsou až tak pěvně určeny a mohou se mezi sebou kombinovat. Nedá se to zvládnout během jedné, nebou dvou sezón. Je to cílená práce na několik let. Jejím výsledkem je krevní linie s prvotřídní kvalitou jedinců, pokud jsme tedy vybrali dobrý počáteční pár, striktně se drželi pravidel a velice pečlivě a přísně jsme vybírali z odchovů pokračovatele. Dalším pravidlem, spíše tedy logickou nutností je to, že pokud se nám ve druhé, či třetí generaci líhnou špatná mláďata musíme okamžitě přestat. Znamená to, že jsme vybrali špatné zakladatele. Tedy počátečního samce a počáteční samici. Snad nejdůležitější ze všeho je prvotní pár. Ten musí být ve všech směrech kvalitní - postava, typ, kresba, od rodičů, kde není problém s reprodukcí atd. Proto není zcela dobré zakládat chovnou linii z koupených ptáků nehledě na to, jakkoliv kvalitní se mohou zdát. To, že jsme koupili kvalitního ptáka neznamená, že i jeho odchovaná mláďata budou kvalitní. Může se jednat o náhodně odchované pěkné mládě mezi nekvalitními ptáky. Neznáme jeho předky a jejich problémy, které se příbuzenskou plemenitbou budou také upevňovat. Je třeba k tomuto způsobu chovu vybrat své nejlepší ptáky, u kterých víme co možná nejvíce informací a to několik generací nazpět. Tam víme z čeho pocházejí po několik generací a nejedná se o náhodný odchov kvalitního jedince. Zakladatelé chovné linie, tedy prvotní samec a prvotní samice musejí být absolutně nepříbuzní a to po pět generací zpátky včetně. Podstatou chovu je vytvořit si dvě, či více počátečních linií, které šlechtíme za účelem odchovat opravdu kvalitní jedince, kteří mají upevněny ty vlastnosti, kterých jsme si na prvotním páru cenili. Je nutná velice důsledná a pečlivá selekce odchovaných mláďat. Nesmíme dovolit pustit do dalšího křížení v jakémkoliv směru nekvalitního jedince, jinak je vše k ničemu. Pokud máme samé nekvalitní odchované jedince - musíme příbuzenskou plemenitbu okamžitě zastavit a začít s novou, od začátku. V tomto musíme být opravdu k sobě velice kritičtí a chov neustále podrobovat přísné kontrole kvality odchovávaných mláďat. Výhoda je, že máme dle čeho poměřovat. Měřítkem je pro nás prvotní pár - zakladatelé linie. Ten jsme vybrali jako své nejlepší jedince a tak generace potomků musí být stejně kvalitní, či spíše ještě lepší než zakladatelé linie a stávají se z nich zlepšovatelé. Dosahujeme tím tak v potomstvu čím dál tím větší vyrovnanosti v požadovaných znacích a vlastnostech. Takto u odchovaných jedinců ustálíme a zdokonalíme postavu, typ, barvu, atd. To by mělo být vidět oproti ostatním jedincům. Jinak řečeno, již od pohledu by měli být ptáci odchovaní příbuzenskou plemenitbou v hejnu jasně identifikovaní, měli by vykazovat daleko lepší vlastnosti než je průměr celeho hejna. Pokud tomu tak není, je potřeba si přiznat naši chybu a začít znovu od začátku. Pokud jednotlivé skupiny ptáků z příbuzenské plemenitby opravdu přísně selektujeme, zůstanou nám ti nejlepší pokračovatelé rodu a z nich můžeme přidáním nového protějšku založit nové linie a časem takto vytvoříme svůj vlastní chov, který bude vykazovat stejnou kvalitu ptáků napříč celým chovem.

 

  Nejčastěji v chovu používaný způsob šlechtění: 

 Nepříbuzenská plemenitba - outcrossing

 
 Jedná se o nejčastěji praktikované skládání chovných párů. Jde o vzdálené, tedy nepříbuzné křížení ptáků. Za nepříbuzné se považují jedinci, kteří nemají do páté generace včetně žádné společné předky. Riziko, že se nám chov začne ubírat špatným směrem je zde nejmenší, a proto je to nejpoužívanější způsob chovu u nás. Jediné, co může být chápáno jako negativní na nepříbuzenské plemenitbě je to, že většina problému je zakořeněna v genetické výbavě jedince a nesprávně prováděná nepříbuzenská plemenitba nám tyto problémy nejen že neodstraní, ale naopak je rozšíří dál na potomstvo. Ačkoliv se jedinec napohled jeví jako kvalitní, může určité neduhy přenášet na svoje potomstvo. Jedná se o jeho skryté vady, tedy o vady vázané na recesivní geny, které nejsou na něm viditelné. Díky tomu, že jde o nepříbuzná křížení, můžou se tyto vady projevit až v několikáté generaci a  nebo se neprojeví vůbec. Protože zde jde o náhodné setkání dvou jedinců, kteří mají v genech stejné postižení. Pokud jsou ptáci z těchto spojení používáni dále do chovu, může se to po čase projevit jako problém, který už nelze zastavit. Problémy se po čase projeví, ale to už je pozdě a máme je prakticky v celém chovu. Jejich odhalení předem je velmi obtížné. Mám zde na mysli problémy jako jsou například kosinky, vypouklé břicho, plochá hlava atd. Prostě vady, které nechceme, ale nevědomky jsme si je v chovu rozšířili sami a až se začnou projevovat je už pozdě.
 
 
Podle stupně příbuznosti rozlišujeme různé druhy příbuzenské plemenitby, některé si představíme: 

 Úzká příbuzenská plemenitba - inbreeding

 
 Jde o tu nejužší formu příbuzenské plemenitby. Někdy je udávaná jako "pokrevní křížení" nebo "čistokrevná plemenitba". V rámci ní je možné provádět plemenitbu příbuzenskou i liniovou. Dosáhneme vyšší vyrovnanosti chovu a zlepšení znaků a vlastností, pro které jsme ji podstoupili. Je zde nejvyšší stupeň příbuznosti. Je to nejrychlejší způsob jak si vytvořit chovnou linii. Identifikujete špatné geny rychle a snadno a velmi brzy zjistíte případný problém, protože velice brzy se spojí skryté - recesivní geny. Pokud provádíme plemenitbu liniovou, nesmíme přidat po dobu jejího šlechtění, žádnou cizí krev. Klasická čistokrevná plemenitba zahrnuje i "dolití krve", chceme-li "osvěžení krve". K tomu se používá kvalitní jedinec z úplně nepříbuzné krve. Dělá se to pro udržení životnosti populace, nebo pro obnovení původních vlastností a znaků.
 
 

 Blízká příbuzenská plemenitba - closebreeding

 
 Zde se páříme mezi s sebou strýce a neteře, tety a synovce, sestřenice a bratrance a podobně. Obecně je to to samé, jako v předchozí formě příbuzenské plemenitby, ale příbuznost zde není tak těsná a případná negativa se mohou objevit po delší době.
 
 

  Vzdálená příbuzenská plemenitba - linebreeding

 
 Stupeň příbuznosti se zde různí, ale maximálně je povoleno pářit mezi s sebou ptáky na úrovni bratranec se sestřenicí. Bližší příbuznost je zde nepřípustná. Základem linie je počáteční pár, který má mnoho vynikajících vlastností a minimum vad. Chov takto vytvářené linie je velmi komplikovaný a časově náročný. Ne vždy se podaří dosáhnout zlepšení. V podstatě jde o to, aby se odchovávaná mláďata co nejvíce podobala zakladatelům.
 
Všechny tyto možnosti lze mezi s sebou kombinovat. Ale musí to mít hlavu a patu. Ne to jentak mydlit hlava nehlava.

 Zápory příbuzenské plemenitby

 
  Největší problém s příbuzenskou plemenitbou spočívá v jejím dlouhodobém užívání. Příbuzenská plemenitba vede ke zužování genetického základu a ke zvyšování genetické podobnosti v populaci. Zvyšování zastoupení jedinců s homozygotním založením jednotlivých znaků v populaci i vyšším počtem homozygotních lokusů u jedinců. Obrovská (při tomto křížení rychlá - což by nevadilo) ztráta alel, může způsobit vážné zdravotní problémy na odchovaných ptácích. Tento problém se nazývá inbreedingová deprese. Pod tímto názvem se ukrývá mnoho nežádoucích projevů příbuzenské plemenitby, které se při úzké příbuzenské plemenidbě objevý daleko rychleji než u plemenidby blízké, nebo vzdálené a které se nemusí (pokud nedojde ke správnému spojení genů) objevit nikdy u nepříbuzenské plemenitby, i přesto, že jsou ptáci nositeli genů, které tyto problémy způsobují. Může to být snížení plodnosti, nebo  životaschopnosti jedinců - zvyšování četnosti recesivních homozygotů (vyšší výskyt letálních alel genů). Příbuzenská plemenitba jako taková nemůže způsobit poškození genotypu jedince a ani žádné defekty odchovaným potomkům, ona pouze mnohonásobně zvyšuje riziko, že se setkají jedinci s postiženou recesivní alelou. Čím bližší příbuznost = tím větší možnost takového setkání alel. U nepříbuzenské plemenitby je riziko, že se nám setkají dva jedinci, kteří mají poškozenou recesivní alelu mnohonásobně menší, avšak to může paradoxně znamenat to největší riziko, protože polovina jejich potomků nosí po nich také tyto poškozené recesivní alely a pokud si necháváme poměrně hodně svých odchovů dál na chov, můžeme mít v chovu veliké množství takovýchto nositelů. Příbuzenská plemenitba nám tyto problémy ukáže rychleji . 
 
 
 
 

 Osvěžení krve

 
 Název nám jasně říká o co jde, ale pozor rozumí se tím jednorázové přidání nové krve (nepříbuzné!!!) již do pomocí příbuzenské plemenitby vytvořené chovné linie. Nelze přidat novou krev pokud ještě nemáme linii vyšlechtěnou - tím vše ztratíme. 
 

 Příčiny zániku chovných linií

 - postupné zhoršování některých jiných vlastností
 - v linii se objeví výrazně kvalitnější potomek, než je zakladatel linie - od něj přechod na novou linii
 - spojení - křížení s jinou linií - tvorba nové "syntetické linie"
 

Příbuzenská plemenitba v praxi:

 
  Liniová plemenitba je nejvhodnější metoda čistokrevné plemenitby, která využívá příbuzenské plemenitby mezi jedinci, kteří se vykazují dědičnou ustáleností požadovaného znaku (nebo požadované vlastnosti). Snažíme se udržet příbuznost mezi zakladateli linie a jejich potomstvem v několika generacích. Výhodou této metody je možnost neustálé kontroly - vidíme jak se generace potomků stává vyrovnanou a vykazující znaky, o které nám jde. Je to ale práce na několik let. Linie obvykle trvá 4 - 6 generací. Na konci, pokud jsme dobře vybrali zakladatele a potom dobře vybírali pokračovatele, dosáhneme kvalitní, vyrovnané chovné linie. A tyto výsledné ptáky můžeme použít jako zakladatele pro novou linii. Samozřejmě jednotlivě. Důležité je to, že prvotní pár, tedy zakladatelé musíme mít v chovu po tři sezóny, takže použít jako zakladatele starší zebřičku je dosti riskantní. Jednak je u staršího ptáka větší riziko úhynu a také možnost již zhoršené reprodukce vlivem stáří.
 
 
 Vysvětlení k obrázkům: 
 
  - černé kolečko s číslem 1 -.výchozí samec = zakladatel
  - bílé kolečko s číslem 2 - výchozí samice = zakladatelka
  - další kolečka, různě černá, nebo různě bílá ukazují podíl krve v jedinci, kterou má od samce zakladatele - černá barva a od samice zakladatelky - bílá      barva
  - ostatní kolečka - vzniklé skupiny - spolu s číslem a popisem vysvětleno u obrázků
  - ze skupiny vzatý samec je označem plnou čárou
  - ze skupiny vzatá samice je označena přerušovanou čárou
 
 
  Vzniklá skupina č.3 - odchovaní samci i samice mají 50% krve samce č.1 a 50% krve samice č.2
  Vzniklá skupina č.4 - odchovaní samci i samice mají 75% krve samce č.1 a 25% krve samice č.2
  Vzniklá skupina č.5 - odchovaní samci i samice mají 25% krve samce č.1 a 75% krve samice č.2
 
 Po třetí sezóně již nepotřebujeme zakladatele, tedy samce č. 1  a samici č. 2 . Po této sezóně také již musíme vidět, zda jsou odchovaní potomci ve skupinách č. 3, 4, 5, 6, 7, a 8 kvalitní, splňují ty znaky, pro které jsme se plemenitbu rozhodli podstoupit. Pokud jsou všechny tyto skupiny dobré, má cenu v příbuzenské plemenitbě pokračovat dál. Pokud se nám objevují v různých skupinách špatná mláďata, zhoršuje se reprodukce, nebo se objevil nějaký defekt je třeba okamžitě přestat, protože jsme vybrali špatné zakladatele, kteří mají nějakou "špatnou" recesivní alelu.
 
  Vzniklá skupina č.6 - odchovaní samci i samice mají 87,5% krve samce č.1 a 12,5% krve samice č.2
  Vzniklá skupina č.7 - odchovaní samci i samice mají 50% krve samce č.1 a 50% krve samice č.2
  Vzniklá skupina č.8 - odchovaní samci i samice mají 12,5% krve samce č.1 a 87,5% krve samice č.2
 
   Čtvrtý rok - párujeme samce ze skupiny č. 6 se samicí ze skupiny č. 4 - vznikne skupina č. 9
                 - párujeme samce ze skupiny č. 6 se samicí ze skupiny č. 7 - vznikne skupina č. 10
                 - párujeme samce ze skupiny č. 6 se samicí ze skupiny č. 8 - vznikne skupina č. 11
                 - párujeme samce ze skupina č. 7 se samicí ze skupiny č. 8 - vznikne skupina č. 12
                 - párujeme samce ze skupiny č. 8 se samicí ze skupiny č. 5 - vznikne skupina č. 13
 
 Pořád platí přísné a sebekritické hodnocení odchovávaných mláďat. Výběr nejlepších z nich do dalšího křížení. Musíme si pořád nechávat poměrně veliké množství odchovaných ptáků. Druhé nelepší, třetí nejlepší... Jednak jak jsem již psal protože nám první nejlepší nemusí dát hned potomky a my bychom ztratili rok ve šlechtění linie, ale také proto, že z určitých skupin potřebujeme už více ptáků do dalších spojování.
 
    Vzniklá skupina  č.9 - odchovaní samci i samice mají 81,25% krve samce č.1 a 18,75%  krve samice č.2
    Vzniklá skupina č.10 - odchovaní samci i samice mají 68.75% krve samce č.1 a 31,25% krve samice č.2
    Vzniklá skupina č.11 - odchovaní samci i samice mají 50%  krve samce č.1 a 50%  krve samice č.2
    Vzniklá skupina č.12 - odchovaní samci i samice mají 31,25% krve samce č.1 a 68,75% krve samice č.2
    Vzniklá skupina č.13 - odchovaní samci i samice mají 18,75% krve samce č.1 a 81,25% krve samice č.2
  
  Pátý rok - párujeme samce ze skupiny č.9 se samicí ze skupiny č.11 - vznikne nám skupina č. 14
              - párujeme samce ze skupiny č.9 se samicí ze skupiny č.12 - vznikne nám skupina č. 15
              - párujeme samce ze skupiny č.10 se samicí ze skupiny č.12 - vznikne nám skupina č. 16
              - párujeme samce ze skupiny č.10 se samicí ze skupiny č.13 - vznikne nám skupina č. 17
              - párujeme samce ze skupiny č.11 se samicí ze skupiny č.13 - vznikne nám skupina č. 18
 
 Vzniklá skupina č.14 - odchovaní samci i samice mají 65,625% krve samce č.1 a 34,375% krve samice č.2
 Vzniklá skupina č.15 - odchovaní samci i samice mají 56,25% krve samce č.1 a 43,75% krve samice č.2
 Vzniklá skupina č.16 - odchovaní samci i samice mají 50% krve samce č.1 a 50% krve samice č.2
 Vzniklá skupina č.17 - odchovaní samci i samice mají 43,75% krve samce č.1 a 56,25% krve samice č.2
 Vzniklá skupina č.18 - odchovaní samci i samice mají 34,375% krve samce č.1 a 65.625% krve samice č.2
 
 
Liniový chov trvá většinou 4 - 6 let. Zde jsme po 5 letech dosáhli několika odlišných kmenů.
 
 
 
 Vidíme zde i to, že ani v jednom případě zde nedošlo ke spárování samce se samicí, kteří by byli bratrem a sestrou ze stejné skupiny.
Odtud můžeme pokračovat celá leta v chovu v přímé linii bez zavedení jediného nového kusu do chovu.
Nesete obrovskou náročnost na místo, protože ne každý sestavený pár nám dá hned potomky a tak musíme mít i ptáky druhé v pořadí co se týče kvality a vytvářet z nich další páry, abychom mohli dále dosazovat odchovy do grafu, pokud nám "nejlepší jedinci" z každé skupiny nevyvedou potomky. Potom je tedy musí zastoupit ti "druzí nejlepší".

 

 Za pomoci příbuzenské plemenitby si můžeme vytvořit svůj vlastní typ ptáků a potažmo celý svůj chov.

 

Zde je popsán způsob jak se liniová plemenitba provádí. Je na každém, aby si sám zvážil jestli ji zkusí ve svém chovu. Já osobně jsem ještě čistý liniový chov nepraktikoval. I když někdy se určitému procentu inbreedingu nevyhnu, ale pořád se snažím aby bylo procento v rozumné výši. A hlavně střízlivě hodnotím výsledky takovéhoto spojení a pokud místo pozitivního zlepšení přinese cokoliv negativního, okamžitě od toho ustupuji. To, že jsme při příbuzenském křížení odchovali špatné potomky, neznamená, že musejí jít rodiče z chovu. Stačí je přepárovat a problém se již nikdy nemusí opakovat. Ve svém chovu praktikuji jako hlavní nepříbuzenskou plemenitbu (outcrossing). Jedná se vzdálené, tedy nepříbuzné křížení. Jeho minimální rizika dělají metodu nepříbuzného křížení nejpouživanější obecně. Jak se říká, nikdy neříkej nikdy, možná se někdy pustím do vytvoření celé čisté linie. Třeba mě k tomu dožene to, že nemám kde shánět novou krev do mé stěžejní kombinace - černolící mramorové. Každému se tato kombinace líbí, každý by ji chtěl, ale kvalitní novou krev neseženete. Těch opravdu pár chovatelů, co se touto kombinací zabývá, má již něco ode mě a já něco od nich. Také je třeba znovu si připomenout jak je tato metoda náročná na místo. Pokud budeme pracovat i jen s jedinou linií, musíme mít k tomu dostatek prostor, tedy klecí. Než začneme tutu metodu zatracovat, měli bychom si uvědomit, že bez ní by jsme dnes neměli tolik mutací co známe. Při odchovu jedince v nové, neznámé mutaci je tento způsob chovu pro její udržení a rozšíření nutný a nevyhnutelný. Vezměme si, kolik je ras psů nebo koček. Všechny vznikly a ustálily se za pomocí příbuzenské plemenitby. Bez toho to prostě nejde. Ve volné přírodě dochází také k určitému procentu inbreedingu. Přece si ani ten největší odpůrce příbuzenské plemenitby nemůže myslet, že se v přírodě páří jen nepříbuzní jedinci. Je třeba uvědomit si, že inbreeding je do budoucna neodvratitelný i pro zvířata ve volné přírodě. Jak se postupně zmenšuje jejich životní prostor, snižují se jejich stavy, zmenšuje se genotypová rozmanitost a zvyšuje se procento inbreedingu. Nebo populace živočišných druhů izolovaných na určitém prostoru. Pokud by existovaly rodokmeny ke všem ptákům, asi bychom se divili jak jsou námi chovaní ptáci "nepříbuzní". At´se nám to líbí, či ne je to prostě fakt.

Jde o to, aby chovatel, který příbuzenskou plemenitbu používá, o ní něco věděl, aby měl vytyčený cíl, kterým se bude řídit. Použití neřízené příbuzenské plemenitby má vždy negativní dopad jak pro chovatele samotného (horší výsledky na výstavách), tak i pro jeho chovance. Kladů příbuzenské plemenitby by měli využívat chovatelé s jasným cílem a také s určitými znalostmi a zkušenostmi. Jen tak se naplní očekávání, které v tuto metodu chovatel vkládá. Ačkoliv to není ten pravý smysl, je úzká příbuzenská plemenitba velice přesným ukazatelem genetického zdraví šlechtěné populace.

Závěrem:

 Tento článek jsem napsal, protože k odchovaným zebřičkám, které nabízím k prodeji přikládám jejich rodokmen. Stalo se mi, že jsem byl upozorněn na to, že se mi v předcích u nabízené zebřičky objevili stejní ptáci. Ano. Já to vím. Dělám to vědomně, cíleně a také minimálně. Neustále se snažím zlepšovat odchované jedince a tak zvyšovat kvalitu svého chovu. Jak píši výše, pořád si hlídám procento inbreedingu (má nejzašší mez je 12,5 % příbuznosti, přes tuto hranici jsem se dosud neodvážil) a hlavně což je ze všeho nejdůležitější, vždy sleduji, jestli se odchovy nezhoršují. To je základ všeho. Nikdy bych nekřížil sourozence, což je dle mého názoru to nejhorší, co lze udělat. Zpětné křížení (matka-syn, otec-dcera) jsem nepraktikoval, vždy byla možnost posunout chov dopředu i bez této úzké plemenitby. Znovu opakuji preferuji ve svém chovu, tak jako většina chovatelů nepříbuzné křížení. Inbreeding jsem použil zatím 3x. Z každého takového spojení jsem si nechal po jednom nejlepším mláděti. Dvě z nich vyhrála třídu, jedno i skupinu a třetí bylo druhé ve třídě. Potom tito ptáci dostávali už jen nepříbuzné protějšky. Neříkám, že úspěch byl díky inbreedingu. Na sezonu 2017 mám sestavený jeden pár, kde oba ptáci měli v minulosti jednoho společného předka, před třemi generacemi, myslím že s počtem 24 párů to zas tak nepřeháním. Ostatních 23 párů je absolutně nepříbuzných.

 Ke každé mé nabízené zebřičce k prodeji přikládám její rodokmen. V něm je jasně vidět jaké měla předky. U většiny mojich ptáků už je tam poměrně dost generací nazpět. Tam má každý možnost zjistit, že se jedná v 99% o nepříbuzné křížení. Máte možnost toto zjistit i u ostatních zebřiček, které si kupujete????,

 Bez určitého použití jakého koliv typu příbuzenské plemenitby se ve výstavním chovu neobejde nikdo. Ačkoliv může tvrdit, že ano. Tak to prostě je. A není třeba si něco nalhávat. Když to řeknu velmi velmi zjednodušeně, tak všechny zebřičky, které u nás existují jsou více, či méně příbuzné.

 

Nechci, aby si někdo myslel, že jsem propagátorem příbuzenské plemenitby, to určitě ne. Pokud je možnost párovat nepříbuzné ptáky je to samozřejmě to nejlepší, co může být. To je bez debat. Nejsem, ale taky jejím zarytým odpůrcem. Beru ji jako možnost chovu. Jakákoliv příbuzenská plemenitba sama osobě nemůže nijak poškodit chované ptáky. Ty poškodí jen chovatel, který dopustí to, že ji praktikuje i přesto, že vidí negativa na odchovaných jedincích. Je to jen o lidech.

 Více o Inbreedingu naleznete v samostatném článku. Jehož součástí je i článek od ing. Jana Filipa .

 

 

autor:  ing. Jan Filip   a   Otakar Buldra©